1 Tedy odpověděl Job a řekl:
2 Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé? 3 Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho. 4 Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody. 5 Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl. 6 Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. 7 Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
8 Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho. 9 By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím. 10 Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži. 11 Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval. 12 Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho. 13 On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí. 14 A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm. 15 Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho. 16 Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne, 17 Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.
1 Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho? 2 Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou. 3 Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy. 4 Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě. 5 Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich. 6 Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají. 7 Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě. 8 A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí. 9 Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou. 10 Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati. 11 Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí. 12 Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.
13 Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho. 14 Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj. 15 Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá. 16 Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla. 17 Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.
18 Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou. 19 Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili. 20 Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
21 Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní. 22 Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj. 23 Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich. 24 Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají. 25 Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?