1 Přednímu z kantorů, žalm Davidův. 2 Slyš, ó Bože, hlas můj, když naříkám, před hrůzou nepřítele ostříhej života mého. 3 Skrej mne před úklady zlostníků, před zbouřením těch, kteříž páší nepravost, 4 Kteříž naostřili jako meč jazyk svůj, naměřili střelu svou, řeč přehořkou. 5 Aby stříleli z skrýší na upřímého; nenadále naň vystřelují, aniž se koho bojí. 6 Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a říkají: Kdo je spatří?
7 Vyhledávají snažně nešlechetnosti, hyneme od ran přelstivých; takť vnitřnost a srdce člověka hluboké jest. 8 Ale jakž Bůh vystřelí na ně prudkou střelu, poraženi budou. 9 A ku pádu je přivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je viděl.
10 I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho příčinu dadí. [ (Psalms 64:11) Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v něm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteříž jsou upřímého srdce. ]